Jaké jsou překážky na cestě k tvořivosti a které osobnosti pro vás mohou být inspirací?
Člověk je tvořivá bytost a jeho tvořivost se projevuje v mnoha aspektech života. V umění, řemeslech, vědě, podnikání. U někoho víc a u někoho méně. Existují lidé, kteří žijí přímo jako ztělesnění tvořivosti a jsou i takoví, kteří svůj život jen prožívají, aniž by měli pocit, že ho nějakým způsobem tvoří.
Přitom potřeba tvůrčího vyjádření je zakořeněna v každém z nás a není-li uspokojena, přináší různé psychické problémy. Člověk se cítí nemohoucí, jako by zablokovaný. Má pocit, že nedokáže ovládat dění kolem sebe, ale že okolnosti ovládají jeho. Dá se z takového stavu vysvobodit?
Na začátku je odvaha
Zeptáte-li se tvůrčích lidí, co je přivedlo k jejich způsobu života, většina z nich odpoví, že to byla vnitřní potřeba sebevyjádření, která byla silnější než strach. Tlak, který vznikl v jejich nitru, byl natolik silný, že jim pomohl překonat překážky, které vedou na cestě k tvůrčímu vyjádření.
Jaké obvykle jsou? V první řadě jsou to pochybnosti, zda je tvůrčí činnost, která nás přitahuje, pro nás ta pravá. Zda jsme v ní schopni uspět, přiblížit se k dokonalosti, nebo je to pro nás jen ztráta času. S tím obvykle souvisí existenční strach, který vyplývá z potřeby materiálního zabezpečení.
Neboť nejsme-li v tom, co tvoříme, dostatečně úspěšní a naše tvořivost zůstane jen jistou formou koníčka, jakési nevýdělečné vedlejší činnosti, věříme, že nás připraví o drahocenný čas, který jsme mohli strávit vyděláváním peněz. Takové obavy dokáže překonat jen někdo, pro koho je samotný akt tvořivosti důležitější než materiální odměna.
Vyžaduje stejnou dávku idealismu. Pokud ji v sobě nemáte, nikdy nemůžete být tvořiví. „Když píšu novou písničku, nikdy nevím, jestli z ní bude hit,“ tvrdí písničkářka Zuzana Smatanová. Podle stejného principu tvoří i jiní skladatelé, spisovatelé, malíři, vědci… Kdyby se dopředu zatěžovali tím, co jim jejich výtvor přinese nebo nepřinese, pravděpodobně by nikdy nic nevytvořili.
Další formou strachu, která blokuje kreativitu, je strach ze sebevyjádření. Každý člověk, který se odhodlá něco vytvořit, vychází ze svých myšlenek a pocitů. Bez ohledu na to, zda se odhodlá vytvořit nový oděv, koláč nebo román. To, co cítí a jak myslí, se vždy nějak přetransformuje do jeho výtvoru.
Samozřejmě, že v našem nitru se odehrává vše možné, nejsou tam jen prozářené pozitivní výjevy, ale také různí démoni a tma. Někdo se možná bojí toho, co se tam odehrává a kdosi jiný může mít pro změnu strach z toho, že se tam neodehrává nic světoborného. Nic, co by stálo za pozornost. Ale jen ten, kdo se dokáže podívat do svého nitra, má z čeho tvořit. Nové, skutečně tvůrčí projekty vznikají vždy jen tam. Pokud ne, jsou jen opakováním něčeho, co jsme se naučili od druhých.
Strach z odmítnutí
Další překážkou na cestě k tvořivosti bývá strach z kritiky a odmítnutí. Takovou formou strachu trpí zejména lidé, na které rodiče v dětství kladli neúměrně velké požadavky. Při jejím překonávání je dobré si uvědomit, že každý tvůrčí výtvor někdo zkritizuje. Je nemožné líbit se všem, nedokázaly to ani největší tvůrčí mozky na této planetě.
Lidé mají rozličný vkus a názory, nedá se vyhovět každému. „Když vyjde v New York Times negativní recenze na moji knihu, nikdo proto nezemře,“ tvrdí spisovatelka Elizabeth Gilbertová. Díky tomu, že se naučila nebrat své kritiky příliš vážně, dokázala si vybudovat spisovatelskou kariéru.
A podobně jsou na tom i jiní autoři. Na internetových portálech, které se věnují prodeji knih, najdete protichůdné ohlasy téměř na všechna díla. Je vždy jen na samotném autorovi, zda se rozhodne kritické poznámky brát v úvahu, nebo je ignorovat. Rozlišit takzvanou konstruktivní kritiku od destruktivní je pro většinu lidí obtížné.
Obvykle se vyplatí věnovat pozornost ohlasům, které opakovaně upozorňují na tutéž chybu. Ale ani ty nemusí být vždy objektivní. Pokud se s nimi dokážeme ztotožnit a posunout se někam, je zřejmě dobré to udělat. Pokud ne, je lepší nevěnovat jim pozornost a tvořit dál po svém.
Trpělivost a víra
Jedna věc je objevit v sobě schopnost tvořit a druhá zdokonalovat se v ní a vytrvat. Některým lidem se podaří něco úžasného vytvořit a poté své tvůrčí schopnosti zablokují. Stalo se to například americké spisovatelce Harper Leeové.
Po mimořádně úspěšné knize, která vyšla iv slovenském překladu jako Nezabíjejte ptáčka a byla oceněna Pulitzerovou cenou, už nic nenapsala. Když se její novináři ptali proč, řekla: „Z vrcholu je už jen jedna cesta.“ Až po její smrti vyšel rukopis Postav hlídku, který vytvořila ještě před zmiňovanou knihou.
Nikdy svůj blok nepřekonala, a to žila úctyhodných osmdesát devět let. Podobný blok v sobě pocítil rakouský zpěvák Falco, když po velkém úspěchu singlu Der Komissar nebyl schopen složit další hit. Jeho následující album bylo propadák, až později se mu podařilo vytvořit několik dalších úspěšných skladeb.
Pro překonávání bloků tohoto typu neexistuje univerzální recept. Někteří úspěšní umělci se je snažili porazit alkoholem, sexem nebo drogami. Hledali tak cestu, jak se vysvobodit z omezení, která na nich uvalil jejich úspěch. Většina z nich skončila ve slepé uličce.
Buď se z nich stali závislí asociálové nebo zemřeli hroznou předčasnou smrtí. Jiní se rozhodli čelit této překážce uvolněním ega. Neupínat se na potřebu úspěchu a hledat útěchu v přírodě, meditaci nebo přechodně v nějaké jiné tvůrčí činnosti, která by je odpoutala od té, v níž selhávali. Některým to pomohlo víc, jiným méně.
To, co spojuje všechny ty, kteří se dokázali nakonec vymanit z tvůrčí krize, byla vždy jen trpělivost. „Každý den píšu, bez ohledu na to, zda za mnou přijde, nebo nepřijde múza,“ říká spisovatelka Elizabeth Gilbertová.
Přesně takto postupuje i japonský spisovatel Haruki Murakami, který už léta jednající věnuje každé dopoledne psaní. Bez ohledu na to, zda má či nemá dobrý tvůrčí den. Než se stal profesionálním spisovatelem, psal pravidelně v noci, vždy poté, co zavřel hospodu, ve které pracoval.
Pro tyto lidi bylo vždy podstatné zůstat v pohybu, někam se posouvat, i kdyby tomu měli věnovat jen hodinu denně. Jednoduše věří, že pohyb přitahuje to, čemu říkáme tvořivost. A tato víra jim dává sílu pokračovat v tvorbě i v dobách, kdy se jim příliš nedaří. Největší odměnou je pro ně přísun energie, který s sebou přináší samotný akt tvořivosti. Někteří lidé popisují tento moment jako něco výjimečného, euforického.
Když totiž věnujeme pozornost tvořivosti, dostáváme se do hlubšího kontaktu sami se sebou, což má ostatně pozitivní dopad na naši sebeúctu, rozšiřuje naše možnosti a přináší novou úroveň poznání. Tato odměna přichází vždy nezávisle na tom, v jaké oblasti tvoříme, zda se tvořivou činností živíme nebo je pro nás jen oddechovým koníčkem.
